Splnila si svůj sen a přeplavala Gibraltarský průplav. Plavkyně Lucie Kubešová Leišová je jednou ze čtyř Češek, kterým se to podařilo. Měla mořskou nemoc, zvracela, měla popálený krk, jak se nalokala mořské vody, ale ani to plavkyni nezlomilo.
Kdy jste s plaváním začala a proč zrovna tento sport?
Plavat jsem začala v první třídě. Miluju vodu odmala a vlezla jsem do ní pokaždé, když jsem měla šanci. Když jsem se doslechla, že můžu začít plavat, přemluvila jsem tehdy mámu, aby mě odvedla na první lekci do bazénu. No a už mi to zůstalo. Plavání je obrovská dřina a musíte mu dát fakt hodně.
Jaké plavecké úspěchy máte na svém kontě?
Kromě už zmíněných jsem třeba získala bronzovou medaili na mistrovství světa v zimním plavání v ruském Tyumenu nebo jsem vyhrála závod 2 Bridges Hudson River Race v USA. Mám několik medailí z mezinárodních mítinků v bazénovém plavání a stejně tak i ze závodů Českého poháru v dálkovém či zimním plavání.
Gibraltarský průliv jste přeplavala jako jedna z nejmladších Evropanek. Jak vás to napadlo?
Závodně plavat jsem začala, když mi bylo šest let. Od nějakých šestnácti let jsem se věnovala i dálkovému plavání. Lákala mě i nějaká větší výzva a jeden můj známý, který Gibraltar přeplaval, mi vyprávěl o tom, jak krásný je to zážitek. Nadchlo mě to a v září 2013 jsem si napsala o termín plavby, který jsem dostala hned na léto 2014. Plavala jsem nakonec na začátku července.
Co vás během náročné plavby zaskočilo?
Plavecky to nebylo tak hrozné, ale měla jsem mořskou nemoc, několikrát jsem zvracela a měla jsem krk úplně popálený solí, bohužel se totiž nedá vyhnout tomu, aby se člověk párkrát napil, když ho trefí vlna … Následkem toho jsem pak samozřejmě měla čím dál tím méně sil. S odstupem osmi let na to ale vzpomínám jen v tom nejlepším jako na naprosto unikátní zážitek. To špatné obvykle člověk zapomene.
Jak dlouho jste na to připravovala, v čem trénink spočíval?
Nutno říct, že jsem nezačínala úplně od píky. Jak jsem už zmiňovala, plavala jsem odmala, od jedenácti let jsem pak měla trénink 2x denně, vždy ráno než jsem šla do školy a odpoledne na dvě hodiny zase. Cíleně na Gibraltar jsem se připravovala tak půl roku předem, začala jsem plavat ve studené vodě. Dokonce jsem chodila i do speciální vany, kde jsem měla kostky s ledem a sůl, tréninky jsme cílili spíše vytrvalostně. O víkendech, když jsem neměla závody, jsem chodila běhat a posilovat, neměla jsem tehdy skoro žádné volno.
Podporovalo vás okolí? Nebáli se? Přeci jen vám bylo jen osmnáct…
Byli lidi, kteří mě podporovali a pak ti, kteří mě odrazovali, čímž mi samozřejmě moc nepomáhali. Většina z nich to nejspíš dělala právě ze strachu o mě. Nastavila jsem si to v hlavě tak, že je to jen o mně, já jsem v tom ten hlavní faktor a názory a obavy ostatních jsem si moc nepřipouštěla. Odmala mi jde máloco rozmluvit a díky bohu za to (smích).
Kromě tohoto zážitku, ale máte ještě jeden výrazný moment. Setkání s britskou královskou rodinou.
To se stalo v návaznosti na moje přeplavání Gibraltaru. Byla jsem tehdy součástí programu DofE, jejímž patronem byl princ Edward, syn britské královny. V britské kanceláři tehdy můj výkon zaznamenali a pozvali mě na večeři do Londýna, kde jsem pak měla projev před částí britské královské rodiny. Byla jsem z toho tehdy dost vyklepaná, přece jen mi bylo čerstvých devatenáct a věděla jsem, že můj projev v angličtině uslyší princ, celkem jsem to ale ustála. Dokonce za mnou pak přišel a říkal mi, že to bylo moc hezké.
Neláká vás také přeplavat kanál La Manche?
Já jsem už jeden pokus na La Manche měla, v září 2016. Bylo to ale celé komplikované, původně jsem měla termín už v červnu, ale nakonec jsem musela po dvou týdnech odletět domů, kvůli extrémně špatnému počasí. Pak mi můj lodivod zavolal v září, že za dva dny můžu plavat. Jeli jsme s kamarádem autem, protože už nebyly dostupné lety. Do vody jsem se skutečně dostala, doplavala jsem za půlku, ale pak jsem pokus vzdala. Bylo šílené počasí, já unavená z cesty i okolností. Zpětně vím, že jsem si měla pokus přesunout na další léto, byla to obrovská chyba a dodnes mě to mrzí, ale i to se v plavání stává. Třeba se jednou vrátím a napravím to. Konkrétní termín ale nemám.
Stála u zrodu projektu „Přeplav si svůj La Manche“. Jak vlastně vznikl?
V roce 2015 jsem na klienta Konta Bariéry uplavala 180 km po Vltavě, abych mu tím ve veřejné sbírce získala finance na nový handbike. Akce to byla hodně úspěšná, vybralo se přes 150 tisíc korun. Přirozeně jsme se pak bavili, co bychom podnikli dál, a napadlo nás se zaměřit na seniory. Konto Bariéry má totiž pobočný projekt s názvem Senzační senioři (SenSen), ke kterému se to krásně hodilo. A tak jsme nakonec přišli se štafetovým plaváním.
Vůbec poprvé se prý plavalo na severu Čech?
Poprvé se toho ujala Zvonkohra Teplice, pak se to začalo postupně šířit. S tím přišel i název „Přeplav si svůj La Manche.“ Dnes se do projektu zapojují desítky klubů a senioři naplavou během února tisíce kilometrů. Jsem na to moc pyšná.
Zapojilo se od té doby víc seniorů v Ústeckém kraji?
Ano, zapojuje si jich mnoho. Mám z toho velkou radost.
Která města v kraji jste v rámci tohoto projektu navštívila?
Do Ústeckého kraje jezdím tradičně každým rokem. Pokaždé jedu do Teplic, kde to vlastně celé začalo. Je tu skvělá spolupráce, jak s jíž zmíněnou Zvonkohrou, tak i vedením teplického aquacentra. Byla jsem ale i v Mostě, v Lovosicích, myslím, že také v Litoměřicích …
Měla jste čas na prohlídku zdejších měst?
V rámci mojí první návštěvy jsem si prošla Teplice, jinak vzhledem ke svému časovému vytížení vidím vždycky spíš jen bazén a spěchám domů. Jinak mám moc ráda Ústí nad Labem, kde mám kamarády a ráda tam jezdím občas na výlet. Celkově je krajina celého Ústeckého kraje je dost úchvatná, a když se tím směrem dostanu, dost si to užívám.
Máte v hlavě nějaké další projekty, které by pomáhaly?
Mám. Ale asi bych si je prozatím nechala pro sebe (smích). Nerada dávám ven něco, co mi v hlavě ještě pořádně neuzrálo.
Věnujete se i dalším sportům nebo koníčkům?
Plavání se teď věnuji částečně profesně, poskytuji soukromé lekce, při kterých si s některými klienty zaplavu i docela hodně. Obecně mám sport ráda, věnuji se silovému tréninku, cvičím pilates, nárazově běhám. Co se týká dalších koníčků, moc ráda vařím a peču, čtu nebo poslouchám audioknihy, celkově dělám věci, které jsou produktivní, ale zároveň ne tak fyzicky náročné, abych si tu zátěž trochu vykompenzovala.
Jak odpočíváte?
Přiznám se, že moc času na odpočinek nemám. Úplně volno mám většinou jen část neděle, kterou se snažím trávit hlavně s manželem, popřípadě s přáteli. Ráda jdu někam do kavárny, případně do kina. Tím na sebe většinou dost vyzraju, protože se musím soustředit na film a nedělat u něj tisíc dalších věcí (smích).
Takže jste vdaná a máte děti?
Jsem čerstvě vdaná a bezdětná. Sama sebe považuji za (přeučeného) introverta…
Co tím myslíte?
Mám ráda lidi, hlavně ty zajímavé, ale potřebuju i nějaký čas o samotě. Ráda se vzdělávám a učím nové věci, snažím se být otevřená vůči všemu, co přijde.
Co ráda děláte?
Ráda a hodně cestuji, naposledy jsme třeba autem projeli s manželem celý Balkán, Turecko a Gruzii. Jsem hodně kosmopolitní člověk a umím být doma na hodně místech. Žila jsem také několik let střídavě ve Švýcarsku, což v nějakých ohledech úplně překreslilo moje vnímání věcí.
