Igor Orozovič: Člověka baví většinou to, co nemusí dělat

Sympaťák Igor Orozovič si na nedostatek práce stěžovat nemůže. Je hvězdou nejprestižnější české divadelní scény, diváci ho znají ze seriálů Polda nebo Devadesátky a zároveň také z koncertních pódií. Už několikrát vystoupil v řadě severočeských měst a v rámci adventních oslav do regionu míří znovu. Objeví se třeba v rámci programu Ústeckých Vánoc.

Herec, výtvarník, skladatel, muzikant. Doufám, že jsem na něco nezapomněla. Jak dobře se tyto profese dají kombinovat?

Pro mě je to všechno jedna profese – prostě umění. A různé jeho varianty. Naopak si neumím představit, že bych to nekombinoval. Být striktně v jednom odvětví by mě asi nudilo. Je to taková umělecká polygamie.  Vždycky to tak bylo, i když samozřejmě herectví bylo hlavní, taky jsem ho vystudoval. Ale je potřeba si odskakovat, přehodit výhybku, krmit duši a kreativitu.

Dá se říct, co z toho vás baví nejvíce, nebo je to právě to, co zrovna děláte?

Vlastně jo, je to i moje práce, bavit se tím, na čem pracuju. Ale je jasný, že člověka baví většinou to, co nemusí dělat. Ve chvíli, kdy se ze zábavy stane práce, může se dostavit stres nebo dokonce otrávenost. Když člověk píše píseň pro legraci nebo z přetlaku je svobodný. Když ji píše, protože musí, kreativita se trochu brzdí. Na druhou stranu říkám, že “umění dělají termíny”, protože kdybych tvořil jen, když mám volno, nikdy bych nic neudělal. Samozřejmě je to hodně o mindsetu a na tom je potřeba makat. Nenechat se převálcovat stresem a nervama. Teď už třetím rokem žiju hlavně svým hudebním projektem. Je to hodně práce, ale je to moje dítě a gejzíry endorfinů na koncertech a vůbec při práci s kapelou, to je nepopsatelná radost. Mám ji i z toho, že se nám docela daří.  

Měl jste vždy k umění blízko? Zpíváte, hrajete odmalička?

Vlastně jo, celá rodina byla dost kulturní a máma nás pořád brala do divadla a na výstavy. A strejda je režisér, kameraman a skvělý výtvarník a muzikant. První song, co mě naučil na piano, byla jedna pecka od Tří sester. Jinak jsem psal nějaké říkanky už ve školce a dokonce jsem tehdy nahrál jednu “skladbu” pro svou učitelku. Bylo to jen mlácení do basových tónů klavíru a jmenovalo se to Pohřeb Pavla V. Nevím proč, když to byla skladba z lásky.

Přemýšlel jste někdy o tom, co byste dělal, kdybyste se umění nevěnoval?

Veterinář. Nebo cokoli se zvířaty a zoologií. Proto jsem šel na gympl. Pak se to nějak zvrtlo. Ale zvířata a příroda mě fascinují dodneška.

Osobně mě naprosto uchvátila písnička Madamme de Janjour – věnovaná Ivě Janžurové. Jak tato úžasná věc vznikla?

To mě těší. Volal mi Aleš Cibulka z Tobogánu, že bude speciál pro paní Ivu k jejím kulatým narozkám. Zahráli jsme jí tehdy Madamme de Janjour jako překvápko… a postupně se z písně stala na koncertech hitovka.

A co na to říkala samotná paní Janžurová?

Říká, že je to nejhezčí dárek, co kdy dostala. Což jí samozřejmě nevěřím, ale je to fajn. Chodí občas na koncerty a to jsou pak lidé úplně štěstím bez sebe, když song hrajeme a vědí, že tam paní Iva někde sedí. Samozřejmě pak ona má mnohem větší potlesk než celé naše devadesátiminutové snažení (smích).

Televizní diváci vás mohou nebo mohli vídat v nejrůznějších seriálech jako je Polda či Devadesátky. Jak se vám v takových seriálech, co jsou na obrazovkách sledované, hraje?

Vždycky se hraje dobře, když je CO hrát. Když postava je výrazně napsaná a nese sebou nějaký konflikt. Karty u Poldy byly skvěle rozdané a to mě bavilo. O Devadesátkách nemluvě, to byla veliká výzva- hrát reálnou postavu.

Točíte momentálně něco? Máte nějaké nabídky?

Ano. Jak jsem zmínil slovo výzva, to je pro mě zásadní. A to se mi teď zase poštěstilo. Točíme film Na horách. V něm hraju záchranáře horské služby. A to byla výzva – trénink v lezení, příroda, zásahy v terénu. Taky jsem dostal možnost napsat pro film píseň. Napsali jsme ji s Natálií Schejbalovou a bude to, myslím, pecka. A čím jsem starší, tím víc potřebuji, aby ten čas na place nebo na zkušebně měl pro mě smysl po lidské stránce. Na horách režíruje Rudolf Havlík a hrajeme s Anetou Krejčíkovou, Verunkou Kubařovou, Ondrou Pavelkou. Pohoda neskutečná. Ještě pak budu natáčet jednu náročnou true crime, ale to je zatím v přípravách.

Co je vám vlastně bližší, stát před kamerou, nebo na jevišti?

Na jevišti stojím mnoho let skoro denně, takže v tom jsem zkušenější a kovanější, ale v posledních letech nacházím zalíbení i ve filmu. Ale mám tam ještě hodně na čem makat. Nemám dar přirozenosti před kamerou a musím si postavu vždycky nějak promyslet a hledat ji.

Na severu Čech vystupujete poměrně často. Jak to máte teď v blížícím se období adventu?

Potkat se můžeme už 7. prosince na Lidickém náměstí, kdy vystupuji na Ústeckých Vánocích. Už se k vám na sever těším.

Jaké je tu publikum?

Skvělé! Smozřejmě. Hlavně když přijde.

Jste velmi činorodý člověk. Co rád děláte, když máte volno?

Když to jde, rád cestuju a poznávám svět. Rád jezdím na cesty i sám, to je v něčem mnohem intenzivnější než cestovat s někým. A pořád se těším, až budu mít čas si číst. Mám po bytě hromady knih, knihovny přeplněné…ale čtu pomalu a většinou to, na čem pracuji, takže na čtení pro zábavu není čas.  A “bohužel” se živím tím, co mě baví, takže když už mám volno, stejně většinou skončím u piana, protože mám šíleně nedodělaných písní.

Jaké máte plány do budoucna?

Naučit se mít víc volného času. Na rodinu a přátelé, tam mám veliké resty a výčitky a je mi z toho smutno. Jinak práci mám na sezónu už naplánovanou. Čekají mě letos dvě inscenace v Národním divadle, zmiňované natáčení, s Cabaretem Calembour oprašujeme skvělou inscenaci Triprychon di voce a samozřejmě makáme s kapelou – vydáváme LP, chystám vánoční koncerty, kde bude cimbál a hlavní věc. Na únor chystáme s Moravskou filharmonií Olomouc koncert mých písní! Splněný sen! Bude to neskutečná nádhera.

Blíží se Vánoce. Jaké jsou u vás doma? Dodržujete nějaké zvyky?

Já jsem teď ve věku a fázi takového toho hledání, co Vánoce vlastně mají skutečně znamenat a jak je trávit, aby to nebyl jen komerční svátek spojený s mnoha vyprázdněnými tradicemi. Ale jinak Vánoce u nás byly vždycky tradiční a fajn. Drželi jsme i půst, abychom viděli zlaté prasátko, a skutečně jsme ho viděli – pak jsem jednou mámu načapal, že ho dělá baterkou. A máme jednu hezkou tradici, vždycky jdeme ven na procházku hledat první hvězdu a až když ji zahlédneme, proběhne večeře a dárky. 

Vzpomenete na ten nej dárek a prozradíte, kdy nakupujete dárky pro své blízké vy?

To si nevzpomenu. Mám radost ze všeho, pokud je to správně zacílené a cítím, že nad tím někdo přemýšlel a myslí to upřímně. Stačí úplná blbost. A tak i pořizuju dárky. Snažím se, aby to opravdu sedlo obdarovávanému, neumím kupovat dárky jen tak na blind. Když mě nic nenapadne, to radši nedám nic, nebo jen nějakou drobnost, než abych dal nějaký stupidní zbytečný dárek. O dárcích to přece není, pokud nejde o děti.