Dětská hudební hvězda osmdesátých let Josef Melen časem zmizel z pódií i z očí veřejnosti. Na hudbu ale nikdy nezanevřel. Dokonce chystá comeback. Jeho hlas ale éterem zní neustále, protože se živí jako moderátor veřejnoprávního rozhlasu a také jako kavárník. Litoměřický rodák letos oslaví padesátku a na malebný sever Čech se stále rád vrací.
Jste litoměřický rodák. Jak na dětství na mládí na severu Čech vzpomínáte?
Narodil jsem se v litoměřické porodnici a do svých sedmnácti let jsem žil s rodiči ve Vlastislavi. Pak se ještě na deset let vrátil s rodinou z druhé strany Milešovky do Velvět. Můj druhý syn, Michael Yann, se narodil v Ústí nad Labem, bylo to v roce 2006. Když se dnes řekne sever Čech, tak se mi vybaví moji rodiče a Zámek Skalka, potom má školní léta na 1. Základní škole v Lovosicích a studentská na Gymnáziu Josefa Jungmanna v Litoměřicích. Hodiny bicích nástrojů na teplické konzervatoři a zpěvu v Ústí nad Labem u profesorky Jitky Švábové. Další vzpomínky mám pak na Neštěmice a babičku Marušku Melenovou.
Jaký je sever Čech nyní a jaký byl, podle vás?
Současný sever je moderní a to považuji za důležité. Stejně tak mám ale radost z toho, že se opravují staré budovy. Aktuálně je to i moje škola, kde jsem prožil sametovou revoluci, stoletá budova Gymnázia Josefa Jungmanna, až bude rekonstrukce hotová, rád se tam zase podívám.
Co konkrétně se vám v regionu líbí?
Pokaždé, když jedu po D8 na sever, popadne mě lehká nostalgie, hned jak spatřím České středohoří a Krušné Hory. Asi nikdo se neubrání vzpomínkám, pokud někde prožil dětství. Je to malebný kraj, do kterého se rád vracím.
A naopak, nelíbí?
Momentálně jsem občasný návštěvník severu Čech a beru ho, jaký je. Jediné co se mi „nelíbí“ je fakt, že už nemám rodiče, kteří mě se severem nerozlučně spojovali.
Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat hudbě? Tíhl jste k tomu od dětství?
Vyrostl jsem jako hudebník a zpěvák. Učili mě mluvit, chodit, zpívat a hrát na bicí. Neměl jsem od mala jinou volbu. V kapele jsem hrál už v roce 1979, to mi bylo teprve pět let. Táta byl celý život hudebník, kytarista a vynikající akordeonista. Takže pokud mám odpovědět úplně přesně, já se rozhodl, že budu stále hudebník a zpěvák až v sedmnácti letech, po odchodu od rodičů. To byla má první samostatná volba a rozhodnutí, že hudbu cítím, chci ji skládat, chci hrát a zpívat.
Byl jste ve škole bavič třídy?
To si každý určitě myslí, ale opak je pravdou. Vůbec jsem nebyl bavičem třídy. Naopak jsem si hledal velmi těžko své místo mezi dětmi v takzvaných partách. Byl jsem přespolní, takže jsem do školy jen přijel a odjel a díky hudebním povinnostem jsem nejezdil na výlety, lyžáky, ani školy v přírodě, takže utužovat dětská přátelství mimo třídu šlo jen velmi těžko.
Vaše nejslavnější skladba Né, pětku ne z osmdesátých let je snad nesmrtelná. Zpíváte ji dodnes?
Je to velký poklad a řada světových hvězd to tak má. U mě to ale přišlo až s věkem. Musíte se povznést nad to, že vás lidé častěji oslovují „jé, vy jste ta Pětka“ než „Dobrý den, Pepo.“ Petr Muk mi kdysi u sklenky vína promluvil do duše a změnil můj pohled na to stigma z dětství. Doslova mi řekl, že jsou stovky zpěváků, kteří by dali nevím co za to, aby si při vyslovení jejich jména lidé vzpomněli na nějakou jejich písničku. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že je to moje výhoda. Od té doby nemám problém si písničku na jevišti s lidmi zazpívat a mnohdy je to opravdu krásné, když s Vámi zpívají stovky, někdy i tisíce lidí a všichni se baví.
Kdo byl tenkrát zásadní osobností na začátku vaší kariéry?
Za všechno může táta! Myslím to v dobrém. U nás doma pořád hrálo rádio, pouštěla se elpíčka, nahrávaly kazety. K tomu táta trénoval na kytaru i akordeon a já se přidával mlácením do nábytku a celkem mi to do rytmu šlo, proto jsem brzy dostal svůj první bubínek. Měl tehdy blánu z oslí kůže. Táta byl nadšený hudebník, který se snažil posunout můj talent mezi ty správné lidi. Bohužel tenhle rovnej chlap z Vlastislavi často naletěl protřelým „obchodníkům“ z Prahy. Věřil v dobro a nepozorně četl smlouvy, proto nikdy nebyl bohatý. Ale svou čest si uchoval celý život.
A jak na období své největší slávy vzpomínáte?
Zvláštní otázka. Když jste v tom období, jak říkáte „největší slávy“ tak o tom nevíte. Žijete život takový, jaký v tu chvíli je. Mám za to, že žádné takové období nebylo, je jen uměle vyvolané v médiích hlavně proto, že tehdy jsem byl trochu známý dětský zpěvák a bubeník.
Jako kluk jste byl známý, ale poznávají vás lidé na ulici i po těch letech?
Poznávají mě, hlavně když se oholím (smích). Ale i protože je mé jméno součástí každodenního vysílání Českého rozhlasu, kde působím jako moderátor, lidé si mě spojují s tím dětským zpěvákem už daleko méně.
Čemu se věnujete v současnosti?
Aktuálně pracuji na prvním singlu z alba, které letos připravuji ke svým padesátinám. Singl je s písní, kterou jsem složil a text napsal Ladislav Vostárek, má název Tak jsem tu znovu, kamarádi. Natáčíme také videoklipy k písním a ladíme focení na obal i booklet. Album bude mít dvě podoby. Jednak to bude vinyl, který shodou okolností vyjde přesně čtyřicet let od mé první vydané desky. A potom také CD, kde bude řada bonusů. Na albu se společně se mnou podílí celá řada známých osobností a věřím, že pro mnohé to bude překvapení.
Kde vás můžou fanoušci vidět?
Třeba na kamerách Českého rozhlasu Dvojka při vysílání mého pořadu Srdcovky od Dvojky ve všední dny po 18:30. Začínáme pravidelně plnit i můj Youtube kanál, aby se info o desce dostávalo mezi lidi a na jevišti například 9. září na Festivalu Švestkové dráhy v Třebívlicích, kam jezdím pravidelně a moc rád moderovat.
Zmiňujete Youtube kanál. Jak se cítíte na sociálních sítích? Je v současné době nutností být na sítích aktivní?
Sociální sítě jsou dnes nedílnou součástí každodenního života veřejně aktivních lidí i firem. Do jisté míry právě tyto sítě nahrazují tradiční a zavedená média, jako jsou televize a rádio. Baví mě vymýšlet obsah pro své sledující i fanoušky. Každá síť má svá specifika a své uživatele a proto je potřeba vymýšlet něco pro Facebook a jiné věci pro Instagram, nebo Twitter.
Jste zpěvák, hudebník, moderátor a producent. V které z těchto činností se cítíte nejlépe? Co je vám bližší?
Vše co v současné době dělám, mi dává smysl, mám to štěstí, že mohu dělat to, co mě baví a všechny mé profese jsou v symbióze. Cítím se dobře ve všech. Téměř denně jsem v budově Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech a vytvářím autorské pořady o historii populární hudby. Hodně času trávím ve svém nahrávacím studiu, nebo u klientů, kde natáčíme například podcasty a potom víkendy na cestách, protože moderuji, hraju a zpívám. Užívám si to naplno.
Ale vy jste také kavárníkem, jak to jde dohromady s hudbou?
Moje káva spatřila světlo světa v roce 2014 a byl to můj sen, který jsem si splnil. Mám patrně kšeft v genech, protože můj dědeček Čestmír Melen byl na severu hoteliérem několika hotelů, včetně Hotelu Savoy v Ústí. Chtěl jsem vytvořit něco, co bude přinášet lidem potěšení a zároveň bude pomáhat tam, kde je to třeba. Proto jsem založil značku, která má motto „ Káva Melen pomáhá.“ Spolupracujeme a dáváme práci hendikepovaným, kteří pro nás vyrábí od záložek do knih, přes malované tašky až po šálky na kávu. Kromě toho každoročně podporujeme několik zdravotně postižených jednotlivců a přispíváme jim na jejich léčbu, nebo přímo na konkrétní zdravotní pomůcky. Troufám si říci, že Káva Melen je projektem mé společenské odpovědnosti. Jako veřejně činná osoba totiž dávám příklad ostatním, že pomáhat druhým se má a že to jde.
Určitě máte mnoho plánů v profesním nebo třeba i osobním životě, prozradíte nějaké?
Mám plán a jdu si za ním. Chci se vrátit na jeviště jako zpěvák a hudebník společně s mou sestrou Aničkou a dalšími hudebníky. Hrát a zpívat pro lidi naživo je opravdový zážitek a spousta krásných emocí.
Jste činorodý člověk, když máte čas, jak rád odpočíváte?
U této otázky jsem se usmál a zasnil … Ten pravý relax pro mne je posezení na zahradě, v křesle, s dýmkou a sklenkou dobrého moku. Když k tomu hraje hudba, je to nej.